Od: Naděžda

Domnívám se, že přesně tento cíl si tvůrci systému odebíraní dětí kladli. Aby nakonec byly děti tak zmanipulované, aby se s tím zdánlivě už nemohlo nic dělat. Ale pěstouni se celé věci účastní, ať už vědomě, nebo nevědemomě, nebo z prosté hlouposti. Nikdo však neví, jaký je jejich vztah k dětem a zda stejný bude i pokud celá věc skončí tím, že chlapci budou dáni k adopci. A je rovněž známo, že pěstounství dětěm nezajistí jistotu, to udělá až adopce a to taková, která je v souladu s právním řádem, v tomto případě norským. A to pravděpodobně nemůže být, pokud jsou Norové signatáři dohod, úmluv apod. o právech dítěte a ve všech je preferována původní rodina a právo dítěte to znát své pokrevní rodiče (nejsem si však jistá, že s tím souhlasím bez výhrad). Smířit se tedy s navrhovaným řešením – jakkoli rozumné se zdá – by znamenalo přijmout toto jednání a povzbudit k němu ostatní, rezignovat na úlohu státu chránit své občany a to paradoxně jak u nás, tak nakonec i v Norsku. Proto to všechno tak dlouho trvá, proto všichni mlží, jestli nechceme říci přímo, že lžou, proto ty podmínky pro setkávání matky s dětmi, které by nebyly možné ani v socialistickém Československu. Tam stát postupoval daleko přímočařeji (i když velmi často rovněž nestoudně), takže to bylo všem jasné i dětem. Jaké asi mohou získat děti vlastnosti v prostředí, které je založeno na lži, mlžení, podvodech a to vše pod záminkou ochrany dětí? osobně se domnívám, že řešení, které nabízí Alexandr Babic je nejlepší. Nevadí, že by děti měli více dospělích, kteří by o něm pačovali. Já jsem měla tři babičky a byla jsem na to pyšná a všechny děti mi to záviděly.